Reportáže

Návštěva v muzeu Lamborghini

Navštívit muzeum Lamborghini v jeho rodišti, v italském městečku Sant‘ Agata Bolognese, je jistě sen každého nadšence této automobilky. Během loňského října přišel i můj čas a tento „svatostánek“ navštívil.

Upozornění! Chceme se omluvit za subjektivitu článku. Po absolvování prohlídky muzea v Sant‘ Agatě jsem nebyl schopen psát stručně a věcně, ale musel jsem dát najevo své pocity. Žádný stručný popis aut. Tady jde jen o emoce!

Plánování návštěvy začalo týden před návštěvou. Chtěl jsem si ujasnit, jestli mám šanci vidět na vlastní oči nejnovější Estoque, či staršího, ale o to zajímavějšího Reventóna. E-mail z tiskového centra přišel brzo, Reventóna uvidím, Estoque bohužel ne. Nejspíše stále někde cestuje po světě. Padesátiprocentní úspěšnost, to ujde. Zároveň přišla zpráva, že muzeum bude v nejbližší době zavřené, otevřené bude opět až od osmadvacátého října. Tento datum jsem měl v kalendáři opravdu nepřehlédnutelně zakroužkovaný.

Týden utekl a já se osmadvacátého října probouzel do deštivého italského rána. Léto bylo i v Itálii fuč a nastával krutý podzim. Deštivé počasí dokazovalo jediné, bylo ideálním pro návštěvu muzea. Uvnitř pršet nebude.

Před příjezdem do Sant‘ Agaty se počasí zlepšilo, dokonce vysvitlo sluníčko. Rázem bylo ideálním počasí pro jízdu v supersportu. Musím podotknout, že krajina okolo Sant‘ Agaty není moc hezká. Samá rovina, samá pole. Zato rovné silnice, žádné slepé horizonty. Pokud je volno, dá se tu jezdit opravdu rychle. Valentino Balboni širokou dálnici opravdu nepotřebuje, on jí má tady. Za krajinou se sem ale nejezdí. Hlavní lákadlo se ukáže po příjezdu před továrnu. Prosklená budova, ve které lze nejlépe rozeznat Miuru Concept z roku 2006.

Opouštím své vozidlo a přecházím k továrně. Přímo před muzeem již na mne hledí krásné Murciélago LP640 v matné černé barvě Nero Nemesis. Tajný vojenský speciál? Ano, skoro jako Reventón.

Na pokladně se naopak usmívá mladá pokladní, tu už ale skoro nevnímám. Vždyť té krásy je všude okolo více než dost. Italka by musela odpustit, kdybych jí jen hodil peníze za vstupné a běžel hned k autům opodál.

Myslel jsem ale na své dobré vychování a zamířil k nejbližšímu vozu hezky pomalu. Takovým vozem bylo červené 350 GT, první sériově vyráběný vůz Lamborghini. Moje oči byly ale přitahovány až třetím vozem. Nízká karoserie, dosahující skoro jen po pás. Zlatá barva. Jméno s pěti písmeny. Ano, Miura mne dostala. Dokázal bych o ní hovořit celý den, ale nebudu. Stačí to několika slovy. Ferruccio Lamborghini si Miurou splnil sen o nejlepším vozu planety, buďme mu za to vděční. Dal světu nejkrásnější vozidlo planety. Nic víc, nic míň.

Další vozy jsou tu proti Miuře jaksi obyčejné. Urraco, Islero, Jarama, Silhouette. Tihle všichni tu stojí, ale Miura je jakoby maže z podvědomí. Ale počkat, ještě nám tu zbývají další tři. Espada, Countach a obří LM002. LM002 tu stojí jak z jiného světa. Skoro se sem nevejde, zabírá spoustu prostoru. Mastodont s velkým M. Noční můra, která děsí malé děti. I tak se zdá charakterizovat černé LM002. I Countach vypadá jak z jiného světa. Jeho proporce jsou neuvěřitelné. Fotky jej charakterizují málo. Placka ležící těsně nad zemí, do toho se nikdo nemohl vejít. Víc prostoru pro motor, než pro pasažéry. Že to nejezdilo tři sta? Těžko pochopitelné, snad díky té kvalitě. Stačí prohlédnout karoserii z blízka a vidíte různé nepřesnosti, netěsnosti, pochybná kvalita pokračuje i uvnitř interiéru. Kvalitou se Countach opravdu chlubit nemohl.

To Espada se zde jeví jako koráb. LM002 je sice oproti ní obrovské, Espada je ale téměř stejně dlouhá. Ideální automobil pro rodiny, které mají rádi rychlost. Místo pro čtyři pasažéry a velký kufr. Jezdit na dovolenou napříč Evropou v tomhle voze mělo nejen styl, ale i praktičnost.

To už stoupám po schodech do prvního patra, kde na mě čekají kousky o poznání modernější. Ty nejstarší pocházejí z osmdesátých let. Countach 25 Anniversario a dvojice Formulí 1. Stříbrný Countach vypadá oproti staršímu zelenému, které stojí dole, mnohem kvalitněji, svými doplňky ale ztratil část svého vzhledu. Ten starší vypadá o poznání lépe. Ale je to jen subjektivní názor…

Procházím až na konec výstavní síně, kde vidím ostře řezanou siluetu. Automobil, na který sem si chtěl udělat vlastní názor. Při pohledu na Reventóna se jakoby zastavil čas. Nebyl jsem schopen dýchat. To auto vypadá opravdu úchvatně. Miura má sice ladnější křivky, ale Reventón… je prostě Reventón. Jen jsem kolem něj kráčel a nevěděl, co si myslet. Bojový letoun? Možná, ale nevystihuje to jeho vzhled. Jak ho popsat ale nevím. Prostě tam přijeďte a kochejte se. Miuru jsem si sice zamiloval, ale u Reventńa jsem strávil delší čas.

Vedle Reventóna je na stěně pověšené žluté Murciélao LP640, na kterém vidíme opravdu netradiční úhly pohledu. Ale co ten interiér? Co ta povolená palubní deska s upadlými budíky? Snad se nevrací ta hrozná kvalita let sedmdesátých.

Na levici Reventónu stojí jeden z jeho předchůdců, zlaté Diablo 6.0 SE. Diablem jsem byl vždy nadšený, ale nesmí stát vedle Reventónu. Od zlaté karoserie jsem totiž neustále odvracel oči zpět k ostře řezanému Reventónu. Ano, Diablo tady vypadá obyčejně!

A to v muzeu stojí další dvě! Diablo GT a Diablo GT2. Vypadaly děsivě, nástroje zkázy, ale to by vedle nich nesmělo stát karbonové Murciélago R-GT. Jeho lak jakoby pohlcoval světlo. Upír z Feratu? Ano, ale mnohem děsivější než ten odvar od Škody.

Konec? Ale kdepak. Na druhé straně patra, nejdál od Reventónu a pověšenému Murciélagu LP640 tu stojí několik konceptů, které se nikdy nedostaly do sériové výroby. Miura Concept, na které je vidět, že nikdy do výroby ani nemířila. Stačí pohlédnout na světla. Žárovky nikde, jen kulisa. To Concept S, Gallardo pro majitele, kteří nechtějí poslouchat své spolujezdce, je o poznání propracovanější. Jen otestovat a hurá do výroby.

Následující prototypy jsou o něco starší, z doby, kdy Lamborghini nebylo pod taktovkou Audi. „Jahodové“ Diablo od Zagata se opravdu moc nepovedlo. Jít do výroby, tak všichni zákazníci utečou. Za to šedý (šedá barva se k popisu tohoto laku hodí nejlépe) projekt P132 je o hodně zajímavější. Jen dva krátké pohledy na kryt motoru a je vidět, že ani v roce 1986 se na kvalitu výrobku moc nehledělo. Rovné hrany byly Italům zřejmě cizí.

Z muzea jsem musel dojít ještě do vedlejší budovy, kde na mě čekal obchod se suvenýry. Suvenýry sice na svých cestách nevyžaduji, ale když se naskytla šance koupit něco u Lamborghini, musel jsem. I kdybyste v obchodě nic nekoupili, odmění Vás za Vaši návštěvu pohledem na dvě krásky ze současného portfolia Lamborghini. Bílé Murciélago LP640 Versace a černé Gallardo LP560-4. Proč je ale na něm černá barva je mi záhadou, snad aby ladilo s okolními stěnami. Automobil ale vypadá v nenápadné černé nudně. Vedle zářícího bílého Murciélaga LP640 Versace si ho všimnul snad jen málokdo.

Touto dvojicí automobilů u obchodu se suvenýry moje návštěva končí. Nasedám do auta a pomalu opouštím Sant‘ Agatu. Už vím, že tady rozhodně nejsem naposled.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..