Ferruccio Lamborghini o vozech
Dnešního dne – 28. dubna 2010 – by Ferruccio Lamborghini oslavil své 94. narozeniny. Mimo jiné bychom na něj rádi zavzpomínali tímto rozhovorem z časopisu Thoroughbred & Classic Cars z ledna 1991. V něm Ferruccio hovoří o svých vozech, o golfu nebo o Enzu Ferrarim.
Byl problém setkat se s Ferrucciem Lamborghinim? Ale kdepak. Na rozdíl od Enza Ferrariho, tvůrce Miury, Espady a Countache rád potká lidi, kteří ocení vozy nesoucí jeho jméno, ať už majitele, či automobilové nadšence. Ferruccio Lamborghini je pětasedmdesátiletý muž, který na svých vinicích nedaleko italského jezera Trasimeno pracuje od pondělí do pátku, dvanáct hodin denně. Kromě toho stále podniká, je prezidentem tří závodů, které vyrábějí traktory, klimatizační zařízení a hydraulické systémy.
Museli jsme cestovat 220 mil na jih od továrny Lamborghini v San’Agatě Bolognese, abychom mohli potkat člověka, který v šedesátých letech otřásl nadvládu Ferrari na trhu se sportovními vozy. Nakonec jsme museli sjet z hlavní silnice a najet na prašnou cestu vedoucí skrze vinice. Na značce čteme Cantina (italsky vinohrad) a vpravo od nás se objevuje sklad, v kterém se objevují ještě masivnější výtvory než slavné LM002, hledí na nás totiž traktory Lamborghini, které se stále vyrábějí v italsko-švýcarském podniku.
Ve vedlejších dveřích je muzeum Lamborghini. Kromě 350GT, Islera, Espady, Jaramy, Urraca, Miury a Countache, se zde objevují i traktory, počínaje surově hledícími přístroji z pozdních čtyřicátých let. My ale vstupujeme do protější kanceláře a ptáme se na Il Cavaliera. Jeho osobní sekretářka nám říká, že je venku v polích. „Za chvilku přijede, již Vás očekává.“
Na konci prašné cesty se pracuje a malý, podsaditý muž s kovbojským kloboukem na hlavě tu rozpráví s dělníky. „Tak jste dorazili! Jsem Lamborghini. Támhle právě budujeme golfové hřiště,“ vysvětluje okamžitě a ukazuje přitom směrem k obzoru. „Golf má velkou budoucnost. Správný sport pro správné lidi.“ Dělám chybu, když se ptám Il Cavaliera, kdo to hřiště navrhuje. „Já,“ zvolá a ukazuje si palcem na svoji hruď. „Viděl jsem více než 40 golfových hřišť po celém světě, od Kalifornie po Japonsko. Teď už vím, jak na to, abych to mohl udělat sám.“
Tento šarmantní muž mě totálně zaujal. Ferruccio Lamborghini se narodil v roce 1916, jako syn chudých rolníků z chudé vesnice. Do konce šedesátých let jeho společnosti zaměstnávaly asi 4500 lidí, ale o několik let později se těžce zadlužily. Nyní, v sedmdesáti pěti letech, je opět bohatým mužem, který nevidí žádný důvod, proč přestat pracovat. „Když přestanete pracovat, začnete umírat!“ říká.
Ve svém srdci je Ferruccio Lamborghini stále rolníkem a je to ten nejlaskavější člověk, kterého jsme kdy potkali. Po představení golfového vozíku, který sám navrhl, a který se začne příští rok vyrábět, nás zve zpět do svého bytu a chystá nám kávu. Ano, Ferruccio Lamborghini nám vaří kávu! Jen si představte Enza Ferrariho, jak v kuchyni svého bydliště ve Fioranu podává kávu návštěvě novinářů …
Takže, který automobil byl Lamborghiniho první? „Začal jsem jezdit hned brzy po válce, s Fiatem Topolino. Vyměnil jsem jich několik a brzy jsem si je začal upravovat, z pětiset kubických centimetrů motoru na sedm set padesát, vložil jsem do něj mé Testa d’Oro ventily a zaměnil ty staré boční na visuté.“ V roce 1948, vstoupil Lamborghini se spolujezdcem Baglionim do první poválečné Mille Miglia s Fiatem 750 Testa d’Oro. Závod ale pro ně skončil předčasně, v hostinci nedaleko města Fano. „Do něj jsme vjeli skrze jednu zeď,“ doplňuje Lamborghini.
Jak jeho majetek začal růst, mladý průmyslník přesedlal v raných padesátých letech na Alfu Romeo a Lanciu. „Nejprve jsem měl Alfu Romeo 1900 Sprint a posléze 1900 Super Sprint, které bylo vcelku dobré. Dával jsem ale přednost Lancie Aurelia B20. Nebyla výkonnější než Alfa, ale byla mnohem sofistikovanější a civilizovanější. Měl jsem několik Aurelií za ta léta, typuji tak šest nebo sedm.“ To již bylo v době, kdy si Lamborghini pořídil sedm aut, aby mohl každý den v týdnu vyjet s jiným.
„V roce 1954 nebo 1955, jsem si pořídil Mercedes 300SL, ten s račími dveřmi, takzvaný Gullwing. Byl to pozoruhodný vůz s velmi progresivním designem na své dny. Ne nenechal jsem si ho, asi po dvou letech jsem jej prodal příteli.“ Jak typické pro Ferruccia Lamborghiniho.
„Později jsem měl dvě Maserati 3500GT. Adolfa Orsiho, tehdejšího vlastníka Maserati, jsem velice respektoval, narodil se jako chudý chlapec, stejně jako já. Ale jeho automobily jsem rád neměl. Byla moc těžká a nebyla moc rychlá, jezdila 220km/h, maximálně 230 za chladného dne.“ A co takové osmiválcové modely, jako Quattroporte, Mexico nebo Ghibli? „Ne, nikdy jsem žádné z nich nevyzkoušel. Když byla k dispozici, měl jsem již vlastní GT s dvanáctiválcovým motorem a hrál první ligu proti Ferrari.“
Než jsme se přesunuli k Ferrari, zeptal jsem se Lamborghiniho na další tehdejší automobil – Jaguar. „Měl jsem jen jedno z nich – velmi rané E-Type Coupe,“ (jak se zdá, Lamborghini nikdy neřídil roadstery nebo spydery) „Byl to velice atraktivní vůz a byl jsem rád, když mne s ním lidé viděli. Ale na silnici jsem zjistil, že zadek byl poněkud nervózní, i když na papíře zadní zavěšení vypadalo skvěle.“ Ferruccio gestikuluje rukama, jak bylo auto přetáčivé nalevo, napravo, nalevo… „Ale vypadalo opravdu skvěle; když mé první auto stavěl Scaglioni, řekl jsem mu, aby ho navrhl jako italskou verzi Jaguaru E-Type.“
Proč si Lamborghini zvolil právě Franca Scaglioneho? „No, v šedesátých letech tu bylo spoustu designů, ze kterých se dalo vybírat. Scaglione ale ke mně dorazil ve velkém vyleštěném Mercedesu, bezchybně oblečen a doplněn o úžasně krásnou sekretářku. Vaše auto bude připraveno za týden, řekl mi. Tak jsem mu tu práci dal. Na konci bylo moje auto postaveno v zchátralé chatrči, která měřila sotva čtyři metry.“
Vyzkoušel Ferruccio nějaký Aston Martin z tohoto období, řekněme například model DB4? „Ano, vyzkoušel, ale neměl jsem ho rád.“ Tvářím se překvapeně. DB Aston Martiny jsou považovány za skvělá superauta z padesátých a šedesátých let, dokonce i James Bond měl jedno… „Možná máte pravdu, ale já ho neměl rád. Jedno, které jsem zkoušel, se chovalo jako anglická verze Maserati 3500GT: vzpřímený a staromódní, hlučný a neklidný.“
Nakonec jsme se dostali k vozům Enza Ferrariho. „Měl jsem tři nebo čtyři. Ferrari bylo velmi dobré auto, musím přiznat, že bylo to nejlepší, co jsem měl od Mercedesu 300SL. Poté, co jsem koupil své první Ferrari, zůstávalo mých ostatních šest vozů – Alfa Romeo, Lancia, Mercedes, Maserati, Jaguar – v garáži.
Jaké typy Ferrari Lamborghini vlastnil v průběhu let? „V roce 1958 jsem jel do Maranella poprvé, koupit 250GT coupé, dvoumístný vůz od Pininfariny. Pak jsem měl jedno nebo dvě 250GT Berlinetta, vůz s krátkým rozchodem kol od Scagliettiho. To jsem měl také rád – na jeho dobu mělo perfektní ovládání a silný motor. Nakonec jsem koupil 250GT 2 + 2, což bylo čtyřsedadlové auto od Pininfariny. Jeho motor byl velmi silný a jezdilo velmi dobře.
Všechna má Ferrari měla problémy se spojkami. Když jste jel normálně, vše bylo v pořádku. Ale když jste jeli tvrdě, spojka proklouzla před akcelerací, prostě se nevyrovnala s prací. Pravidelně jsem jezdil do Maranella, aby byla má spojka přestavěna nebo opravena, ale pokaždé bylo auto odvezeno na několik hodin a nemohl jsem pozorovat, co s vozem dělají. Problém se spojkou ale nikdy nevyřešili, a tak jsem vyrazil za samotným Enzem Ferrarim. Musel jsem na něj čekat několik hodin. Ferrari, Vaše auta jsou nekvalitní, stěžoval jsem si. Il Commendatore začal být vzteklý. Lamborghini, můžete být schopen řídit traktor, ale nikdy nebudete schopen správně zvládnout Ferrari, řekl. Dosáhl toho, že jsem se rozhodl vytvořit perfektní auto,“ vypráví Lamborghini.
“Začal jsem s tím, že jsem si koupil větší spojku od Borg & Beck a dal úkol chlapcům z mé továrny, aby ji namontovali do mého Ferrari. Poté jsme zahodili hlavice válců a nahradili je námi vytvořenými. Motor jsme umístili zpět do 250GT a nahradili šest vodorovně namontovaných karburátorů, to samé jsme o dva roky později udělali i s mým 350GT. Konečně to bylo dobré auto. Několikrát jsem čekal na testovací jezdce z Maranella a po nějakém čase jsme byli díky našim úpravám schopni jezdit 230, 240km/h, což bylo asi o 25 km/h rychlejší než jejich hodnoty. Lamborghini, co jste udělal tomu autu, ptali se mě jednou. Ach, to nevím, odpověděl jsem a usmál se,“ vysvětluje italský průmyslník.
Potkal se Ferruccio ještě někdy s Enzem po uvedení svého auta? „Jednoho dne v Modeně jsem vcházel do restaurace a rozpoznal Enza, sedícího u jednoho stolu. Jak jsem procházel, snažil jsem se pozdravit ho, ale on se obrátil pryč a předstíral, že mluví na osobu vedle něj. Ignoroval mě!“ nechápe Ferruccio. „Měl jsem kontakty s Adolfem a Omerem Orsim z Maserati, Renzem Rivoltou z ISO, či Alejandrem de Tomasem, Enzo Ferrari již ale ke mně nikdy nepromluvil. Uznávám, že to byl skvělý muž, ale bylo jednoduché ho rozčílit.“
Jakmile Lamborghini začal vyrábět svoje vozy, začal je používat každý den, vlastnil dvě Espady, Miuru, Jaramu a Urraco. „Dával jsem přednost Jaramě, která byla perfektním kompromisem mezi Miurou a Espadou. Miura je sportovní vůz pro mladé, kteří chtějí jezdit rychle a být viděni. Miura se mi ale po chvíli zdála příliš extrovertní. Naopak, Espada byla můj Rolls-Royce: stále ještě docela rychlá, ale také velká a pohodlná. Jarama je perfektní automobil, pokud chcete mít jen jeden.“ A Urraco? „Myslím si, že je Urraco ideální auto pro ženy, které milují rychlost. A Bravo jsem plánoval jako automobil pro milence…“ Proč? „Protože můj přítel Bertone navrhl auto se všemi skly černými, neprůhlednými,“ směje se Lamborghini.
Ferruccio otevírá další láhev svého domácího vína Sangue di Miura (Krev Miury), zapaluje si další cigaretu a trpělivě naslouchá. Kdo rozhodoval o povaze budoucích modelů v šedesátých letech? Obchodní ředitel, inženýři nebo Bertone, designér? „Těžké vysvětlit,“ říká Ferruccio a přemýšlí. „Osobně jsem si myslel, že je důležité, abychom každý rok uvedli nový model, abychom ukázali, že jsme stále tady a aktivní. Podívejte se: V roce 1963 jsme měli 350GT. V roce 1965 350GT Spider a podvozek Miury. V roce 1966 došlo k 400GT a Miuru. V roce 1967 Espada. Rok 1968 a Islero, v roce 1969 Islero GTS. V roce 1970 Jarama a Urraco. V roce 1971 prototyp Countache. V roce 1972 Jarama GTS. V roce 1973 sériová verze Countache.“
z časopisu Thoroughbred & Classic Cars z ledna 1991
Viva Italiana!
Tohle musel bejt strašně hodnej a skvělej človek. Všechna čest!
Úžasnej článek, skvělej člověk a pro mě prostě nejlepší auta! Už dlouho jsem nepřečet článek s takovým zájmem. Mrzí mě jen že si Lamborghini nebudu moct asi nikdy dovolit a že s Ferrucciem se už taky nesetkám….